Jan Dyntera

Manifesto Screenferno nadruhou - „PostScreenferno“

"Requiem za ztracené připojení"

____________________________________________________________________________
Klipovitá kultura. Klipovité záběry. Stejně úsečné jako dnešní doba zítřka. Přebíráme vzory. Stavíme své hrady. Ukazujeme se, lajkujeme se, budujeme se. Svět, který ve skutečnosti nenajdete...
..? Neprožíváme tedy? Konzumujme? Žereme? Nevím, určitě ale nasáváme dávky novinek. To vše čím dál více pouze skrze sociální sítě a display telefonu, osobního komunikátoru – ten je alfou a omegou. Rozhraní pro uchopení digitálních dat, rozhraní pro vizualizaci textu a obrazu, informace.

V původním manifestu Screenferno je zmíněna tato pasáž:
... To co je peklo na zobrazování, je únik informací a dat, ta neosobní možnost ukázat kradené, nesmyslné, zmanipulované, pravdivé, lehké, těžké, lživé, dehonestující, jakékoliv čistě neosobní. Samotný screen nenese žádnou zodpovědnost... (vytaženo z kontextu)

Posunuli jsme se o pár let a dalo by se říci že "vše je jinak". Ostatně jako pokaždé. Kritika společnosti je vždy dobová věc - poplatná své době a tomu na co reaguje, s čím rezonuje. Dnes je únik soukromých až intimních fotografií běžná věc, nikoho to moc nezajímá - naopak patří k dobrému bontonu mít nějaké své "porno" na síti. Samozřejmě k němuž se jakoby neznáte, jste trošku rozhořčení a které je zároveň tou nejlepší reklamou, neřkuli marketingový nástrojem.

Podtitulek: „Optická nemožnost zobrazení inflace vizuální informace v intencích reálného světa“ evoluoval spolu s mobilním připojením a posunem zobrazení do miniaturních screenů osobních komunikátorů na "Nemožnost zobrazení digitální informace" – neboli „Datovou nemožnost přenosu digitální informace bez připojení k (internetové) síti“. O inflaci už přímo nemluvím(e), žijeme v ní – tolik vizuálních informací kolem prostě nedokážeme plnohodnotně zpracovat a ani si to nezaslouží. Jsme přistiženi digitálním balastem v plenkách internetové gramotnosti a zahlcenosti. Co se stane, když nám selže připojení? Světové prolinkování. Zhloupneme? Jsme odkázáni sami na sebe? Náš svět se stane plošší, šedivější?
Nejsme již zvyklí čekat, jen tak lelkovat. Fronta nám už dávno není denním chlebem. Máme před sebou barevné plochy a nevíme co s nimi.
Povyšuje. Respektive ponižuje nás to. (?)

Nemůžeme s jistotou říci nic. Je to kýč?
To co dělá z umění neumění je jistě jisté umění. A naopak.
Flek. Plocha. Barva. Pocit. Chuť.

PostScreenferno je o prostém nedostatku dat. O závislosti na připojení. O zobrazení čistě monochromních obrazů, vytvořených technickými omezeními, či pomalým datovým připojením mobilního telefonu. . Již je jedno co se zobrazilo na monitoru, je to dekonstruováno a přezobrazeno do podoby barevných ploch. Výjev a příběh nám říká jen vyhledávané slovní spojení. Refugees. Kardashians. Brexit. Vote. Love…
Název je přitom neirrelevantní. Vše ve vzájemné kompozici působí harmonicky. Až démonicky. Neokubismus. Dataless. Squaredart.

J.D. 05. 2016
___________

Josef Achrer: Dataismus a infomanická společnost.