jan@dyntera.com

SCREENFERNO
DYNTERNET
Fiskulet
Uměníčko
Nohill Bikes
instasvět
nástěnky
360

VSA


Copyright 2015

Visit Jan's profile on Pinterest.

Texty z let 2006 – 2016

…fragment…

______________________________________________

Vývoj barevné fotografie a inflace vizuálních informací na prahu digitálního věku

V dřívějších letech jsem se zabýval vývojem barevné fotografie. V poslední dekádě pak čím dál více boomem digitálního věku. Když jsem začal nad touto závěrečnou částí mé disertační práce uvažovat – čili téměř před 10 lety, byl svět ještě jiný – je to vlastně poměrně nedávno, ale byl to prostě jiný svět, v němž slovo selfie a smartphone prakticky neexistovalo, nebo jen v omezené míře a určitě ne dohromady jako jeden mocný nástroj. Mobilní telefony neměli aplikace, sami nebyli rozšířené v takovém rozsahu jako nyní, kupní síla obyvatel a politická situace ještě nedovolovala hromadné a opravdu globální provázání internetu a selfphonu..

____________________________________________________________________________________

Na počátku

Do vynálezu fotografie, se běžné prožitky uchovávali nebo předávali ve vzpomínkách, interpretacích, popisech. Tedy zprostředkovanými metodami. Buď jsme si je uchovávali ve svých hlavách, používaje svou paměť a verbálně předávali ostatním, nebo jsme mohli prožité a viděné zapsat či namalovat. Vše podléhalo osobním a okolním vjemům, stavům mysli a potřebou cokoli zkorigovat, byť někdy nevědomky. Předávaná zkušenost se postupně měnila, nebo naopak ne, ale ve svém vzniku reálnou zkušenost prostě nemohla nestranně zaznamenat. Opravdu “věrný obraz reality” tak mohl zaznamenat zručný a cvičený umělec - pomocí malby či kresby znovu obnovil to, co spatřilo oko.
Dříve tedy byly informace předávány pouze v psané či kreslené podobě. Těchto informací a paměti lidstvo nasbíralo již spousty v dávnověku a postupně o ně přicházelo a znovu vše objevovalo. Jedním (nebo možná více) požárem Alexandrijské knihovny, v níž ptolemaiovci sbírali a uchovávali všechno vědění známého světa, jsme přišli dle mnoha historiků o pravou zkutečnost a vytvořili si historický horizonty událostí. (citace Gleick - Informace-str. 301)
Oproti obrazu nebo textovému popisu je první fotografický proces, daguerrotypie, v určitém smylsu tou věcí samou - informací uloženou v jediném okamžiku. Což bylo něco nepředstavitelného, ale stalo se skutečností. Již se mohlo dále uchovávat v obrazech to co kdysi bylo a to přesně tak jak se událo. Začalo ukládání informací o našich životech, době a činech. A stále pokračuje. (citace Gleick - Informace-str.300)
Když jsme chtěli udělat přesný záznam viděného, měli jsme tedy možnost a jako vše kolem nás i fotografické odvětví prožívalo a prožívá svou VTR (vědecto technickou revoluci). Fotografie a její možnosti se vyvíjí, bobtnají již více jak stopadesát let a za tu dobu mnohokráte nabyla na významu nejen pro světové informační vědění, ale i pro nás samotné. Absolutní boom pak toto médium zažilo poměrně nedávno s nástupem digitalizace a internetu

Je odhadováno, že do 80 let 19. století, kdy byl představen první komerční fotoaparát, vzniklo jen několik miliónů fotografií.
Fotografický boom začal v roce 1900, kdy byla uvedena na trh skříňová fotografická kamera Codac Brownie. Fotka vyšla na méně než 1$. Za celý rok 1930 již vznikla přibližně 1 miliarda fotek.
V roce 1960 jsme na 3 miliardách fotek. Tolik jich vzniklo za celý rok 1960 na celém světě.
Je odhadováno, že v roce 1962 přibližně 55% všech fotek byly fotografie dětí.
V roce 1970 je to již 10 miliard fotek a v roce 1980 25 miliard. V roce 1990 se dostáváme na 57 miliard a konečně, v roce 2000 na 86 miliard.
To už nás začíná silně ovlivňovat digitální technologie. Díky ní se rapidně snižují náklady na vznik jednoho snímku a fotoaparát se stává běžnou součástí našeho života. Proto můžeme v roce 2012 vyfotit neuvěřitelných 380 miliard fotek a rok loňský mělo být již 1000 miliard, tedy bilión, nebo chcete-li trilión fotografií. Což už je pěkné a poměrně zbytečné číslo.
.
.
.

____________________________________________________________________________________

Digitální boom nastává.

Inflace fotografického média nastává především kvůli masovému rozšíření digitálních fotoaparátů – ať už kompaktů nebo zrcadlovek, které přinesli absolutní svobodu v nákladech na stisknutí spouště – když už jste měli čím, pak vás jakýkoli snímek nestál nic. Na konci devadesátých letech dvacátého století a především v počátcích nového milénia proto začínáme mluvit o inflaci vizuální informace – vše se fotí a vše ukládá na disky, na internet a všude začínají vyskakovat jako houby po dešti stránky „profesionálních“ amatérských fotografů nabízejících ateliérové akty, reportáže či dokonce produktové fotografie nevalné úrovně za směšné ceny. Přišlo mi že je to konec fotografie jak ji známe, že kvalita záběrů a jejich hodnota (minimálně v profesionální části) jde rapidně dolu a že je fotka díky tomuto, již několikátému rozšíření masám mrtva (alespoň pro mě byla). Počty zhotovovaných fotografií rapidně narůstaly a s nimi klesala i jejich kvalita.
Stále však, se vše odehrávalo klasickou metodou: vyfotit – vyselektovat (na počítači) – prezentovat (na internetu). K čemuž stále muselo docházet a stále zde byly jak finanční tak technologická omezení pro opravdu masový rozvoj. Fotoaparáty ještě nebyli tak dostupné a kupní síla celé planety dostatečná aby se potřebnými technologiemi (digitální fotoaparát / počítač / internetové připojení) vybavili opravdu všichni. V třetím světě (afrika a blízký i dálný východ) pak tento digitální boom nemohl masově proběhnout i z politických a národnostních důvodů. Prim hrál jako vždy západ, zde se začal trh a rozšíření fotografie saturovat. Vše se ale mělo postupně začít srovnávat. V africe, blízkém východě a především číně uvolňovat režimy. Podhoubí pro opravdové rozšíření se připravovalo paralelně. Mobilní telefonní sítě propojující celý svět a nimi samozřejmě miniaturizace optiky a čipu jež byla přirozená. Největší podnět ale bylo zmenšení počítače do velikosti kapesního přístroje. Pak už nestálo nic v cestě k tomu provést klik/výběr/publikaci v jednom přístroji, mobilním telefonu, který všechny výše uvedené kroky dokázal spojit v jedno a téměř kdekoli na světě. Pak teprve započal opravdový inflační boom "fotografie" se všemi negativy i pozitivy které se s tím pojí.

Již se nejedná o fotografii jako fotografii, tedy proces fotografování pečlivě připravené a když jdu s fotoaparátem na lov, ale spíše o běžné každodenní vizuální sdílení prožitků, momentů ze života. Vizuální deník, jenž jsme ve fotografických školách počátkem 20 století povýšili na „umění“ a před námi samozřejmě spousty světových fotografů, jako Nan Golding, Wolfgang Tillmans a před nimi samozřejmě William Egleston, či Henri Lartigue, je nyní k zhlédnutí na každém internetovém rohu či náměstí u každého člověka jež má smartphone, FB, či instagram.
.
.
.

____________________________________________________________________________________

Digitalizace – dematerializace a inflace vizuálních informací

Měli jsme tu čest být u zrodu jednoho fenoménu dnešní doby – u digitalizace obrazu a nástupu internetu. Obě tyto přelomové události podstatně změnily během krátké doby hodnotu informace, a s tím i vnímání světa. Ještě "nedávno" byla hlavním zdrojem "pravdivých" informací televize - je to sotva pár let, co přinesla CNN první přímý přenos z války, jemuž všichni diváci věřili.
Opticky vytvořené obrazy a příběhy, které přinášely, se staly hlavním zdrojem povědomí moderní společnosti o „skutečné“ zkušenosti. Obrazy formovaly společenské postoje k ní.
Hlavním záměrem první části práce bylo popsat vývoj barevné fotografie a vnímání barvy v ní jako plnohodnotného média. Jak je z ní ale patrné, již od sedmdesátých let 20. století určuje směr vývoje pouze barevná fotografie, svět se stává kosmopolitní, barevnější a my jsme ochotni jej jako takový akceptovat i ve fotografii.

Ať už měli dříve fotografové za cíl dokumentaci reality, vytváření umění či zkoumání přírody nebo jen chtěli fotografii využít k tomu, co děláme ostatně většinou všichni – k zachycení důležitých i nahodilých okamžiků v životě – každý z nich se pokoušel o totéž: zaznamenával něco, co již existovalo, co je skutečné. Jakékoli manipulace s obrazovým dějem v běžné dokumentární fotografii byly příliš nákladné a poměrně snadno rozpoznatelné. Ve světě digitálních technologií to ale tak úplně neplatí.

Nyní je možné díky grafickému softwaru připravit obrazové výjevy, které se nikdy neodehrály. Je možné zasadit známé obrazy do nečekaných, fantaskních a třeba i absurdních kontextů, propojit s jinými existujícími dokumenty a dát jim tak nový význam. Hranice klasické fotografie se zbortily: elementární a nezaujaté pravdy i popisná autentičnost byly nahrazeny subjektivní fikcí a iluzí, ať už s větší či menší mírou teoretické úvahy v pozadí, nebo jen touhou a mocí se ukazovat.

Bezesporu první fenomén digitálního věku fotografie je jednoduše proveditelná manipulace, popularizace Photoshopu (původně vysoce profesionálního softwaru) a následného využití internetu. Tato platforma se pak pro digitální fotografii stala tou pravou arénou, tím pravým médiem, hydeparkem, kde je možné se ukázat, a přitom nechodit s kůží na trh.
Dnes je vývoj fotografie již plně v režii manipulace obrazem a potřeby šokovat. S obrázky může libovolně nakládat každý. Interpretovat je podle svého, použít, ukrást, zmanipulovat, adaptovat.
Samozřejmě vše jde ruku v ruce se stoupající životní úrovní a pronikáním počítačů do domácností.. Díky své otevřenosti a nemožnosti jednoduché kontroly přinesla tato technologie svobodu vyjádření daleko nejvíce ze všech. A samozřejmě i naprosto nové pracovní příležitosti a nova průmyslová odvětví, přinášející bohatství.
I když se tento vývoj dal očekávat, přesto nás zaskočil fakt, že to, co ze začátku bylo považováno za podřadnou a nedůstojnou oblast fotografie – vratné obrazové manipulace digitálních dat náležejících pouze do oblasti reklamy a posléze módy – se stalo žádaným a luxusním zbožím v galeriích. Veřejnost i odborná a umělecká obec musela vzít tuto novou digitální platformu na milost, stejně jako kdysi malíři fotografii jako médium. A samozřejmě tu musel být někdo, kdo si stál tvrdě za svým a tyto postupy zpopularizoval.
Jak se ke kolektivnímu vědomí postupně došlo, jak se tohoto fenoménu umně chopil nový obor digitálních technologií? K tomu je nutné pochopit rozdíl mezi způsobem uložení analogových a digitálních dat.
s digitalizací jde ruku v ruce celosvětové zasíťování (historie hypertextu) – dobře, díky skenerům, prvním digitálním fotoaparátům a grafickým softwarům jsme měli fotografie a textový obsah v počítači, ale dále jsme ho mohli sdílet jen klasickými rozhraními . tedy obrazovkou, tiskárnou, disketou (digitálním médiem), nebo vnitřní počítačovou sítí. Opravdový a konečný boom digitální informace však přišel až s celosvětovou komerční internetovou sítí a prvním veřejným protokolem world wide webb.

V podstatě tu všechny součásti, jednotlivé indície, jež se nazývají moderním “hypertextem”, ležely vedle sebe, ale dokud jsme nedostali k volnému využívání sítě ve formě webu 2.0, nebylo možné masově reagovat. A právě anonymita všeobecného digitálního prostoru utváří a formuje společnost konce dvacátého století a především pak století jednadvacátého..

V rámci celosvětové digitální sítě jsme si tím všichni rovni.

Můžeme se tedy zeptat: Jakou hodnotu pro nás která informace má? Co jsme za ni ochotni dát? Kam až zajdeme v pasivním přijímání nekonečného proudu výjevů? Je třeba se bát, že se naše tvář, náš portrét, naše vyobrazení objeví na tisícovce monitorů, naše podoba či zážitky se stávají veřejným majetkem, jakmile nás někdo zachytí na fotografii? Musí se hodnota fotografické informace a její důvěryhodnost od základu předefinovat? Respektive, potřebuje mladá, nastupující generace tuto berličku, nebo už přistupuje k fenoménu internetu s rezervou as patřičnou rezervovaností či dokonce despektem k tam obsaženým informacím? Nebo jen mladí lidé umějí lépe filtrovat, co je a co není pravda? Jakou roli v tom hraje autorská anonymita - ať už knih či internetových statí?

Digitální revoluce je opravdový fenomén k zamyšlení. Ale nepředbíhejme…
.
.
.

____________________________________________________________________________________

Abychom správně pochopili boom a podstatu digitálního věku, je nejprve třeba si říci, proč se digitální informce od analogové tak zásadně liší. Následně je nutné zhodnotit jak nám pomohl výraz hypertext a uvědomění si jeho potenciálu.

Digitalizace / Virtualizace informací

Analogová fotografie tu ve své původní podobě byla poměrně dlouho. Vydržela téměř sto padeaát let být tím hlavním sdělením. Šířila se reprodukcí, tiskem a posléze i filmem a televizí. Vždy šlo však o spojitý a konečný záznam. Vstoupit do něho a upravit výsledek šlo v danném okamžiku jen mechanicky a nevratně.

Největší přínos diitalizace jako takové na obrazová media? Nekonečná a neztrátová reprodukovatelnost..?
Rozdíl mezi analogovým a digitálním záznamem
Abychom správně pochopili a uvědomili si co všechno tento pojem objímá, je třeba nejprve zmínit rozdíl mezi analogovou a digitální informací, protože jejich rozdílnost je zásadní. Analogový signal je vždy kontinuelní souvislý měnící se tok jistých měřitelných hodnot a právě měřitelností těchto údajů spolu s jejich proměnlivostí dostaneme v nich obsaženou informaci.
Digitální informace je naopak diskontinuitní, nepokračuje, ale je nahrazena informací novou, je tedy jedinečná v každém okamžiku a je založena na dvou rozdílných stavech - “vypnuto” / “zapnuto” jedničkou/nulou, černou a bílou – dvojkovou soustavou. Tyto základní stavy nazýváme BITy (Binary digit) a mezi jejich hodnotami není nic jiného, žádný minulý a budoucí stav, pouze nula nebo jedna. Nejmenším informačním elementem obsahujícího osm bitů je BYTE
BITy a jejich vzájemným následným zápisem dostáváme informaci složitější, k níž ale většinou potřebujeme určitý decoder, neboť naše smysly nedokáží elementárně rozepsanou informaci jednoduše vstřebat. Dekodér dvojkového zápisu je pak pro nás počítač, respektive v)jeho pro člověka výstupní rozhraní – monitor / tiskárna / reproduktor, projektor, tedy analogova rozhraní jež dokážeme zpracovat smysly..
Ještě jinak. Analogová data se uchovávají na základě převedení do nějakého fyzikálního jevu. Digitální data jsou ale přesně popsaná pomocí číselných hodnot. Při každém použití analogových dat se fyzikální signál zhoršuje. Dochází ke zhoršení kvality záznamu. Naopak digitální data zůstávají pořád stejnými čísly.

Přeneseno do jazyka fotografie - Analogová fotografie je založena na valérech, kdežto digitální na skocích jako vrstevnice – bitových mapách
Digitalizace statického obrazu funguje tak, že se obraz rozdělí na základní jednotky - pixely které jsou popsané byty informací. Právě počet pixelů udává kvalitu výsledné digitální podoby obrazu. Každý pixel má číselně stanovenou barvu. Počet barev v obrazu se nazývá barevná hloubka. Počet barev se neustále zvyšuje (souvisí to s vývojem zobrazovacích zařízení). Základními hloubkami jsou v dnešní době 16, 24, 32, 48 bitů na pixel. Tyto režimy jsou označované jako High nebo True Color. Stále používaný Grayscale režim může zobrazit 256 odstínů šedé. ( zdroj )

V podstate ale nejde o nic moc nového – i fotografie je tvořena malými tečkami, částicemi stříbra které dohromady tvoří obraz a jež na fotografii nevnímáme jako jednotlivé body, ale soustavu plynulých přechodů – jen jsou nahodilé – v digitálním světe a jeho elemntárním základu pro nahodilost místo není, jen mřížka kde kvalitu obrazu určujeme její hustotou. Toho samého principu, tedy tvoření obrazu z malých nezávislých částí je využito pro reprodukční tisk velkých sérii technikou offsetu a knihtisku pomoci technologie rastru kde obraz tvoří hustota černých teček na bílém podkladu. Vše tedy závisí na odstupu a kvalitě optiky s níž finální zobrazení poměřujeme /posuzujeme (a to jsme opět v analogovém světě .
Vše tedy vypadá podobně, ale jen na první pohled – zásadní rozdíl mezi Analogovou a Digitální zkušeností je, že digitální díky svému zápisu můžeme rozebrat, poslat pryč a tam ji následně složit. Kolikrát a jak budu chtít. Analogovou informaci mohu šířit jen v celku na nějakém nosiči, nebo pomocí vlnění – optiky, akustiky či elektřiny, tedy fyzikáních jevů.
Digitalizací analogových dat rozumíme převod signálu do podoby čísel. Obraz rozdělíme na mnoho dílků a každý dílek změříme a zapíšeme jeho hodnotu číselně. K tomu, abychom co nejvěrněji zachytili podobu analogového záznamu potřebujeme velké množství těchto dílků a proto velké množství dat. Právě toto omezení neumožňovalo rozvoj digitalizace ve velké míře (počítače neměly dostatečnou výkonovou ani kapacitní sílu). Nejjednodušší je digitalizace textu a záznam statického obrazu, poté zvuku a nejsložitější je digitalizace video záznamu.

Digitální informace je unikátní, nezmanipulovatelná, nepokračovatelná a proto je daleko vhodnější k moderní komercionalizaci.
Pro naše smysly je zatím stále potřeba převádět digi informaci, do pro naše smysly srozumitelných rozhraní, tedy obrazu, zvuku, hmatu. Samozřejmě až do té doby než dokážeme mozku popsat jakoukoli informaci přímo, bez nutnosti využít “analogová” rozhraní – ale mozek nepracuje na základě dvojkové soustavy, takže předpokládáme že nám to ještě nějaký čas zabere a třeba je digitalizace další ze slepých uliček a budoucnost je ve “fotonizaci” či “neuronizaci”

vlastnosti digitální informace (Digitalizace a její vliv na společnost)

S digitálním věkem přišla takzvaná nová (digitální) média.
Jak už jsme si řekli dříve, unikátnost a nepokračovatelnost je základní charakteristikou digitální informace a je třeba ji brát na zřetel v následném popisu digitální informace a práce s ní.
U digitální informace jsou zásadní tyto vlastnosti: (dle Feldmana-odkaz (1999) Tony Feldman: Introduction to digital media. London, Routledge)

-manipulovatelnost
-sitovatelnost (networktable)
-zhustovatelnost (dense)
-kompresivita
-nestranost (indifferentnost)

těchto 5 vlastnosti musíme na informaci aplikovat, musí všechny obsahovat, abychom prohlásili dané medium za digitální. Ač to nevypadá, tak přechod z analogového do digitálního světa znamenal pro naše chápání informací velkou změnu. Transformovaná informace z analogové podoby do digitální je natolik specifická, že naše naučené manipulování s ní se nedá použít. Jakmile použijeme pro přenos informace digitální médium, když data převedeme a do binárního kódu, získáme digitální informaci a tím dostaneme snadnou, efektivnější, rychlejší manipulovatelnost s množstvím dalších výhod z toho plynoucích. Klasický příklad je pak obraz (fotografie), tedy záležitost papíru. Manipulace s ní je poměrně snadná, ale velmi nepraktická. Změna či duplikace není jednoduchá, obraz musíme znovu přefotografovat, nelze jej snadno přeskupit ani neztrátově/neměnně duplikovat. Naproti tomu digitální obraz se dá kopírovat dle libosti, měnit, vracet, hrát si s formou a na konci opět vrátiti do původní podoby, tedy vytisknout na papír a tím ji vrátit vlastnosti a chápání našeho analogového světa. Nebo ji elektronicky publikovat což je další specifický fenomén digitalizace.

Což v podstatě znamená, že manipulovatelná informace může být interaktivní. Uživatel, tedy kdokoli kdo k ní má přístup, si ji může přetvářet a uspořádat podle své vlastní představivosti, zkušenosti a poskytuje tím dynamickou zkušenost dle momentálních a individuálních nároků, preferencí.. Uživatel má možnost nelineárního přístupu k vyhledávání informace na rozdíl od lineárního analogového přístupu, kdy „byly všechny produkty vyrobeny tak, aby byly viděny v určitém čase a v určité časové posloupnosti“ (Tony Feldman, Introduction..)
Pro nás, pro fotografii je ale zásadní její masová rozšiřitelnost v reálném čase a hlavně její okamžitá „manipulovatelnost“, což dříve (v analogovém světě) prostě nešlo. Tam jsme byli (a stále jsme) pouhými přijímači na stránkách knih či časopisů, plochách billboardů, obrazovkách televizorů bohužel povětšinou nestatického obrazu.

Pro příklad můžeme uvést.. trafiku s časopisy a elektronický deník, časopis mi dává pevně stanovený sled zpráv a obrazů a musel bych jich najednou nakoupit opravdu mnoho aby byly uspokojeny všechny mé budoucí touhy, kdežto v elektronickém světě mohu volně přejít k informaci jež mě právě zajímá.
Nejedná se o změnu v přijímání obrazu, ale změnu v manipulaci s danou informací, s níž v digitálním věku můžeme operovat tak že ve výsledku je opět informací lineární – analogovou, ale v procesu tvorby je digitální informace pozměnitelná bez efektu pro příjemce – což je ona revoluční vlastnost digitální informace.
Nemám v rukou negativ, tedy hmotnou věc určenou ke kopírování a posílání poštou, ale zápis jedniček a nul který běží světem a který musí být pro přijímání námi, tedy lidmi dekódován do vizuální, analogové podoby. Nelze proto vydělit analogovou informaci a nahradit ji digitální, nejsme stroje abychom z jedniček a nul poznali fotografii západu slunce, lze obě tyto formy, vlastnosti využít co nejefektivněji.
V důsledku dalších vlastností možnost manipulace s dig. informací v době jejího vzniku, během přenosu a i v průběhu opětovného složení mění ráz mediální krajiny. Přináší nám převratné osvobození pro média a komunikaci obecně a s ní i negativní vlastnosti, především „inflaci“ obrazové informace, protože pro její jednoduchou kopírovatelnost a sdílitelnost už pro nás nemá „originální“ význam.

S tím vším je přímo svázaná druhá specifická vlastnost, síťovatelnost. Díky vzniku sítí se médiem nesoucím digitální informaci stala sama síť na níž se informace sdílí, vyměňuje si ji nejen „autor a uživatel“, ale je přístupná pro celou řadu konzumentů i tvůrců v daný časový okamžik. Navíc je úplně jedno kde a kdy si uživatel tu kterou informaci najde a použije, v síti přetrvá aniž by to mělo vliv na její kvalitu. Samozřejmě u takovéto informace pak nemůžeme mluvit o jedinečnosti, sběratelnosti, pouze o tom, že každý si ji může interpretovat po svém, ale zpětným vystavením na síti se opět stává kopírovatelná pokud není navázaná na určitou událost. Ale to už bychom zabíhali do detailů a moderních způsobů prací se síťovými výhodami komunikace.
Geografická neomezenost a simultánost sdílení jednotlivých informací tak nahradila pracnou, finančně i fyzicky náročnou distribuci. Na příkladu fotobank je to nádherně vidět. Dřívější pracné shánění obrazového materiálu, jeho šíření a kopírování je nahrazeno síťovou sdíleností, kde si člověk najde přesně to co potřebuje a pakliže ne, jen uvede požadavek kterého se rádo chopí stovky lačných na síť napojených fotografů. Kde jsou nyní předražené půjčovny diapozitivů, které jste museli vyzvedávat na poště a následně poměrně draze digitalizovat, či jinak zpracovávat a posléze vracet, v případě jejich poškození ještě doplácet další sumy peněz!

Zhušťovatelnost, tedy něco jako bezztrátová komprese, je celkem zásadní vlastností digitálních informací už z jejich podstaty, protože binární kód je prost všech přídavků, představuje svou čistou formu. Znamená to v podstatě že informace na flashdisku, CD či jen někde v síti zabírá prostor který její analogový ekvivalent mnohokrát převyšuje.
Nesmíme ovšem zapomínat že k tomu abychom si z takto uložené informace vzali nějaký požitek, potřebujeme opět analogový dekodér pro naše oči. Kdybychom dokázali digitální signál dostat přímo do mozku bez použití očí a tam ho „zobrazit“ je to samozřejmě o něčem úplně jiném, ale to je otázka budoucnosti.
Zhušťovatelnost pak samozřejmě doplňuje předchozí vlastnosti digitální informace, data se mohou snáze přesouvat, sdílet, jsou všeobecně manipulovatelné. Vzhledem k velikosti dat, kterými digitální bitmapový zápis disponuje je možné zálohovat a uchovávat je na malém fyzickém místě. Tato obrazová data by pak ve skutečném světě zabírala kvanta analogových záznamových médií, tedy velký prostor a tím i zefektivňujeme jejich vyhledávání, zjednodušujeme dostupnost.

Zhušťovatelnost je pak předpokladem pro následnou kompresi ta se ale používala a používá i pro analogová média, zejména pro pohyblivé obrazy. Oproti nim je ale komprese digitálních dat díky jejich binární stavbě jednodužší, alespoň co se týče statických obrazů. Právě pro ně vznikla spousta algoritmů takzvané ztrátové i neztrátové – tedy destruktivní a nedestruktivní komprese.
V prvním případě po dekompresi dostáváme původní obraz v nezměněné podobě. Je to klasická archivace kdy jsou data sbalena do menších balíčků aniž by ztratily původní tvar. Výhodou je nezměněná vstupní informace, nevýhodou pak kompresní poměr, který je maximálně schopen dosáhnout zmenšení o jednu třetinu. Pro jednoduchou představu v běžném světě ideální neztrátovou kompresi představuje ikea. Ty druhé, ztrátové, využívají nedokonalosti lidského oka. Komprimují daný obraz v barevném schématu tak, že vypouštějí určité barvy, které jsou nahrazovány barvami podobnými, v obrazu již obsaženými.

Díky kompresi se vylepšují předchozí vlastnosti, manipulovatelnost a síťovatelnost. Komprimovaná data se především na internetu jednodušeji sdílejí a jsou pak možná trochu překvapivě nestranná. A to z obecného pojetí - Dig. Informace je představována binárním kódem a ten pouze jedničkami a nulami, které nenesou sami o sobě již žádné jiné sdělení které by mohlo ukazovat na autora, adresáta, distributora či kohokoli dalšího. Kód je vždy kód. Jeho duplikováním dochází k tvorbě nových obrazů, které původní informace o autorovi nenesou a i tak zůstávají neutrální. Také proto jsou tak lehce manipulovatelné, kopírovatelné a rozšiřitelné. Což vede ve společnosti a na internetové síti ke spoustě jak pozitivních tak negativních jevů.
Klasický příklad je opět ze života, po zadání hesla do vyhledávání: „angelina jolie naked“ – predpokladám co dostanu, ale až prevod nestranných bitů mi ukáže co se za nimi skrývá, v tomto případě většinou něco jiného. O digitální informaci nevypovídá ani její název, popis, ikona, či přípona ale pouze a jen obsah.

Tyto unikátní charakteristiky definované Tony Feldmanem pro digitální informaci oproti analogové představují i popis změn které digitalizace přinesla do naší společnosti jako takové. V nové mediální praxi byl základ pochopení těchto vlastností pro jeji správné použití a hlavně využití výhod jež nám přináší.
.
.
.

____________________________________________________________________________________

Historie Hypertextu a Internetu

K tomu abychom plně pochopili význam slova hypertext je nejen třeba si říci co vlastně znamená a pro koho v jakých souvislostech bylo toto slovo poprvé použito, ale spíše jaký má povšechńující význam. Jaký fenomén, koho vlastně reprezentuje.
Je třeba si uvědomit, jaký význam má pro šíření informací moderní celosvětová počítačová síť jejíž základním stavebním kamenem je myšlenka hypertextu.

Co nám říká tak oblíbená Wikipedie:
„Hypertext je způsob strukturování textu, který není lineární. Obsahuje tzv. hyperlinky neboli česky (hypertextové) odkazy. Rovněž odkazuje i na jiné informace v systému a umožňuje snadné publikování, údržbu a vyhledávání těchto informací. Nejznámějším takovým systémem je World Wide Web.“ (zdroj: wikipedia.cz)

Je to již jasné? Myslím že nikoli. Myslím že v tomto stručném popisu poslední věty chybí za prvním slovem jedno důležité slovo: „vrcholným“, nebo spíše „funkčním“, anebo ještě lépe souslovím „prozatímě konečným“.

Idea hypertextu samozřejmě není výdobytkem 20. století. Touha shromáždit veškeré vědění v jedné obrovské knihovně se objevuje v dějinách mnohokrát. Ale až dvacáté století a nástup elektroniky dal těmto ideaám do ruky veledůležitou berličku a to rychlost. Tedy rychlost při vyhledávání. Rychlost především, ale několikasetnásobnou v počínající době polovodičů a následné digitalizace informací.

Slovo hypertext však poprvé použil až v roce 1965 Ted Nelson, když začal pracovat na projektu Xanadu. Nelson, neůspěšný filmový režisér zjistil že dosavadní média jsou mu těsná. Pod hypertextem vidí celé nové médium, proklamuje že éře papíru je již odzvoněno, předpokládá že monitory nahradí papír a stanou se primárním médiem pro čtení. Především byl přesvědčen, že náročný čtenář nečte sekvenčně a že lineární text je nezvykle limitující. Filozoficky se zajímal o problém rozhodování jak nejlépe a uspokojivě řadit materiál uvnitř přesné sekvenční struktury. Odtud byl už jen krůček k tomu aby přišel s myšlenkou nesekvenčně uspořádaného textu – hypertextu. Jeho snem bylo uspořádání absolutního hypermediálního systému. Tedy popisem a záznamem všeho. Xanadu. Který je do jisté míry utopistickým ideálem. Pracoval na něm od šedesátých let a v roce 1982 jej v knize Literary Machines definitivne predstavil. V Xanadu se nepracuje jen s pojmem „Link“ – tedy propojením částí které jsou různé, ale i s pojmem „Transclusion“ který naopak ukazuje dosud neviditelná spojení mezi totožnými částmi.. ..části dokumentů mohou být na různých místech, v dokumentech mimo originál, bez toho aby se tam kopírovaly. V otázce autorských práv je pak Nleson velmi radikální a z dnešního pohledu pokrokový, platba by probíhala mezi uživatelem a autorem, třetí strana (vydavatel, galerista) neexistuje.
Projekt Xanadu pokračoval pod společností Autodesk i v devadesátých letech, v těch ale už začal vládnout první skutečně masově používaný a hlavně použitelný hypertextový nástroj World Wide Web.
Na začátku osmdesátých let, ještě než se stal jedním z nejslavnějších lidí planety, pracoval Tim Barners-Lee jako softwarový konzultant na CERNu v Ženevě. Kde si pro vlastní potřebu si napsal program k uchovávání informací na základě volných asociací. Tato nikdy veřejnosti nezpřístupněná aplikace se stala základem budoucího World Wide Webu. Tři roky poté, zpět na CERNu s projektem pokračuje, tentokrát už s ambicí stát se globálním hypertextovým systémem. Vše vyvrcholilo roku 1989 kdy Barners-Lee naprogramoval první HTTPD server. Od té doby komunita kolem něho zdokonaluje protokol HTTP a jazyk HTML.

.
.
.

____________________________________________________________________________________

Vývoj počtu zhotovených fotografických informací

Nejdříve mluvíme o počtu zhotovených fotografií, poté o počtu vyvolaných fotografií a v digitálním světě pak už o počtu uploadovaných fotografií, protože zhotovit fotku nás už nic nestojí, stojíme a mačkáme spoušť zcela “zadarmo”. V dnešní době už dělíme dokonce fotografie jen na selfie a pak ty ostatní. Na ty vytvořené na určitém druhu telefonu nebo programu. Je to jednoduché, digitální statistiky lze získávat snadno. Fotografování (na počet kusů) se stává personální věcí. Teda ona to masovka byla už navždy po uvedení kodaku Brownie, nicméně v roce 2017 už bude 80% všech fotografií pořízeno na mobilní telefony! Což je v podstatě jedno, medium (selfphone) je to v porovnání s profesionálními fotoaparáty asi ve stejném postavení jako již zmiňovaný Kodak Brownie k deskovým aparátům na prahu 20 století. Filmové fotoaparáty zažili svůj vrchol příznačně v roce 1999, tedy v posledním roce 20ho století. Ten rok ve světě vzniklo přibližně 80 bilionů fotografií (podle výroční zprávy Kodaku za rok 2000) a koupeno bylo okolo 70 milionů kamer.

S rozšiřujícími se moznostmi porizovani fotografii, rostou i moznosti tyto fotografie preznetovat, predvadet. A samozrejme velka spousta techto novych fotografii je urcena jen pro uzky okruh divaku, castokrat pouze jen pro jednoho a na omezne kratkou dobu. Prakticky vsechny socialne digitalni platformy omezuji moznost shlednuti sirokou masou divaku. o velke vetsine snimku nic nevime a zrejme s enikdy ani nedozvime, dost take proto, ze kazdy den, kazdou hodinu vznikaji milony snimku novych aty stare jsou uz skratka stare.

- 1826 – jedna az tisíc
Je odhadováno, že do 80 let 19. století, kdy byl představen první komerční fotoaparát, vzniklo jen několik miliónů fotografií.

Fotografický boom začal v roce 1900, kdy byla uvedena na trh skříňová fotografická kamera Codac Brownie.

- 1930 již přibližně vzniká ročně 1 miliarda fotek.
- 1960 cca 3 miliardy fotek.
- 1970 již 10 miliard fotek
- 1980 25 miliard.
- 1990 57 miliard
- 2000 na 86 miliard.
To už nás začíná silně ovlivňovat digitální technologie. Díky ní se rapidně snižují náklady na vznik jednoho snímku a fotoaparát se stává běžnou součástí našeho života.
- 2012 - 380 miliard fotek.
- 2015 – už to je více jak 1 trilion fotografií

- v roce 2017 je odhad že bude 80% všech fotografií pořízeno na mobilní telephony (informace z 2015)

Dá se na počet vytvořených fotografií aplikovat Moorovo pravidlo? Kazdý rok a půl se počet fotografií zdvojnásobuje? Už zdaleka ne, po nástupu a rozšíření smartphonů a jejich aplikací jsme byli chvíli daleko rychlejší!

Milestones posunu a boomu fotografie - graf

Fotografický průmysl, respektivě fotografii jako takovou proměnilo několik událostí. Samozřejme tu máme těžké začátky, krystalizace procesu negativ/pozitiv, uznání fotografie jako umění, vynalezení barevného procesu.
Nicméně se zaměřme především na ty, jež podpořili masovost a tím dostupnost fotografie všem a vždy (masám). Vždy se zdálo, v tu dannou chvíli, že to již nemůže nic překonat, ale opak byl pravdou.

- Svitkový film
- Kodak Brownie a nepotřeba vyvolávat film
- kinofilm a konofilm kamery
- barevný proces
- Polaroid
- Kodak Instamatic
- Minilaby a nepotřeba vyvolávat fotografie
- APS (?)
- Digitalizace a počítače
- Digitalizace a fotoaparáty
- internet 2.0
- Telefonizace (souvisí s fenoménem osobního vizuálně akustického přístroje nošeného vždy ssebou, informačního komunikátoru)
- apliakce a sociální sítě dostupné z fotopřístrojů (rozuměj telefonů) - což je důvod k doposud nejmasovějšímu rošíření fotografie.

Co nám přineslo posledních cca 10 let?

2000 Web 2.0
2004 Facebook
2004 Flickr
2007 iPhone / smartphones
2007 Tumblr
2009 whatsApp
2010 instagram
2011 snapchat
2012 - dnešek - vakum? Jistě posledních X let se s těmito "novinkami" učíme zacházaet a také jimi scházet, nicméně je zde sousta aktuálních aplikací, které si o místo na výsluní teprve říkají a čas ukáže a vše prověří, nicméně nás možná čeká další velký technologický skok, no...

Kam dál?

- něco jako Google glass? (dnes již mrtvá, nebo minimálně spící technologie)

a co Starkovská budoucnost? Jakási konečná příležitost?

- Může být třeba integrace toho “komunikátoru” do nás samých?
- Kontaktní čočka / oční implantát s chipem a internetovým rozhraním? Není? měla by být!
.
.
.

_________

J.D. 2016
____________________________________________________________________________________