Původní rozhovor a výběr z fotografií pro časopis "Listy" (Zima 2014/15)
- Pohádka Blízkého východu – můžeme takto blok v Listech nazvat? Nebo třeba Sýrie, o pět let dřív... ?
Raději bych ponechal, tak, jak je to na webu - jako otázku - jestli tu pohádku vlastně chceme a jaká je? Samozřejmě.
- Pohádku blízkého východu?
Ono - Pohádka (blízkého východu) to samozřejmě není… a k tomu druhému návrhu - kdo vlastně ví, jak to v Sýrii vypadá dnes a jak to vypadalo dříve - pohledy jsou velmi subjektivní - dnes můžete projet částmi země a zažít podobné okamžiky jako my před lety, ale i najít záběry velmi tragické - respektive nyní nikdo ani jiné nehledá… Pohled objektivu je velmi zavádějící a v relativně klidných situacích se nechají udělat velmi emotivní snímky, nebo je alespoň vyprovokovat a naopak…
- Jak jste se do Sýrie dostal? Kdy, kde a za jakých okolností fotografie vznikaly?
Tak, zde je to asi klasická cestovatelská otázka, těžko říct jestli to opravdu někoho zajímá. Nicméně …
V Sýrii jsem byl několikrát, poprvé před dvaceti lety, to byla ještě úplně jiná země a také světová globalizace a náhled na islám byl úplně někde jinde. Tenkrát byli teroristé (z politických a ne náboženských důvodů) především křesťané - IRA a ETA - pamatujete? To je na dlouhé povídánií...
V devadesátých letech jsem hodně cestoval především do tenkrát exotických, východních zemí - vždy mě fascinovala archeologie, historie, náboženství, artefakty - všechno :) - byl jsem poměrně zvídavý (a zvědavý) a s trochou angličtiny a rukama se dá domluvit kdekoli. Lákaly mě orientální voňavé věci, egyptská hloubka historie po níž nic nezbylo, výšky Himálaje, buddhistické a hinduistické tradice. Západ mě moc netáhl, tam bylo "draho a čisto" – alespoň, jak jsem to viděl já - na východ se dalo jezdit jakkoli a zažít daleko více. Myslím, že už tenkrát, chvíli po revoluci, jsem si uvědomoval, jak je to mizející svět - ale určitě by mě nikdy nenapadlo, že globalizace pokročí tak mílovými kroky - nicméně, to odbíhám...
Do Sýrie jsme v roce 2010 letěli s kamarádem na 14 denní výlet - děláváme to tak občas, že se sebereme a někam se vydáme. V Damašku jsme měli známého, u něhož jsme strávili několik dní a pak jeli stopem, vlakem, busem i pěšky po místech, která nás zaujala, či jen tak.
- Jakou atmosféru jste v tehdy ještě mírové zemi cítil? Jaké tam byly podmínky pro fotografování?
To je zrovna zajímavé - atmosféra mi právě přišla taková ještě mírně nadšená, ale také již trochu uvadající. Po nástupu k moci Bašára Assada v zemi zavládl optimismus změn a uvolňování režimu, který ale poměrně záhy utnuli generálové jeho otce a v zemi se šířilo, jak ho nutí dělat věci, které nechce a podobně - zkrátka klasika, jako vždy, když jsou věci očekávány a nakonec postupně nesplňovány. Lidé předpokládali, že situace se bude vyvíjet nějakým směrem a ono to nakonec šlo úplně jiným. Ale víte, jak to chodí, nebyli jsme nikde tak dlouho, aby se s námi někdo vážně skamarádil. Na druhou stranu od našeho známého, který v Sýrii žil již nějakou dobu, jsme určité informace měli a o Homsu se říkalo, že je hlavní město odporu a není tam bezpečno jako jinde. Jinak lidé v Sýrii jsou opravdu přátelští - Československo znali z dob socialismu, párkrát jsme se potkali i s někým, kdo byl u nás na výměnném pobytu, nebo škole. Jednou nám člověk, jež se snámi dal na autobusové zastávce do řeči po zjištění, že jsme z čech, kde studoval jeho bratr přímo vnutil, že nás dva s velkými batohy na motorce odveze k Assadovu jezeru, kam jsme se chtěli dostat. A podobných historek máme samozřejmě plno.
- Byl jste na Blízkém východě od té doby nebo až nyní v Izraeli? Můžete nějak dojmy srovnávat? Opět jste tam fotografoval?
Ne, bohužel až nyní a jen na chvíli v Izraeli, což je úplně jiný svět. Je to opravdu nesrovnatelné - jak nábožensky, civilizačně tak i tím, jak se momentálně zpřísnily po pátku 13. 11. 2015 kontroly na letištích i ostrahy v zemích – a Izraelci jsou v tomto na rozdíl od Arabů opravdu důslední.
- Jak se dívá člověk, který v Sýrii byl, na nynější uprchlickou vlnu? V čem se váš pohled liší od rozšířenějších názorů a proč? (Pokud se liší).
A co je rozšířený názor? A názor na co vlastně? V mém okolí a tak jak věc vnímám já, to asi nebude ten samý názor, který mají lidé, jež východ a menšiny nemají moc v lásce. A to co nám nutí černobíle média?
Čili zde se předpokládá, že s uprchlíky sympatizuji a rozšířený názor je ten, ať nikam nechodí, hlavně ne k nám - je to tak?
No, ale teď vážně, myslím, že i kdybych v Sýrii nikdy nebyl, tak díky svému sociálnímu cítění s uprchlíky soucítím a pomáhám jim. Stejně jako většina mých přátel - tedy svět, jímž se obklopuji. Ten jiný mě, ne, že nezajímá - ale prostě, máme demokracii - a jak tvrdí spousta politologů, musíme si toho vážit a hýčkat si ji. Ať si každý říká a neříká co chce - ale znáte to, co mají MPFC na svých knihách - NIC NEŽ SLOVA - a slova jsou mocná, ale také snadno vyslovitelná a reinterpretovatelná - takže veškeré věci, co slýchávám v mediích anebo od lidí beru s rezervou – nevíme, kdo, co nebo koho cituje a co a v jakém životním okamžiku kdo vyslovuje, a jaké má momentální důvody a pohnutky - nesoudím nikoho za odsuzování uprchlické vlny - vždyť je to dle mě čistě politická věc - jak a kdy se ta vlna hnula, proč ne již dřív? Někomu to opravdu pomohlo? Je to jen nafouknutý velký byznys o spoustu peněz? Stalo by se to, i kdyby nebyly tak rozšířeny sociální sítě? Kdyby si běžní lidé nemohli pořizovat chytré telefony a díky nim být neustále informováni? Otázek je plno.
- Pohybujete se v širokém rozpětí výtvarných žánrů, černobílý fotografický dokument není zřejmě ten stěžejní. Z čeho ona „mnohooborovost“ plyne – je něco, co by ji spojovalo nebo zastřešovalo? Anebo vás jen baví hledat nové výrazové prostředky?
Je to jednoduché - nejsem klasický fotograf - sice jsem fotografii vystudoval a stále studuji, ale původně a profesně jsem grafik a ještě předtím strojař. Od malička jsem věci kreslil, modeloval a poté obdarovával rodinu “ručně dělanými” dárky - chodil do výtvarných kroužků. Na střední školu jsem chtěl jít do učení na kameníka se specializací pro vitráže, ale nebylo mi to z rodinných důvodů za komunismu umožněno a musel jsem vzít zavděk strojařinou - alespoň jsem se naučil čistě kreslit a rýsovat. Hned po škole v roce 1992 jsem zkusil přijímačky na AMU - což logicky nedopadlo, neměl jsem tu správnou střední školu a začal pracovat v tiskárně jako litograf, k tomu vystudoval reprodukční grafiku a při tom všem cestoval a dělal svoje věci. Na cestách jsem postupně začal fotografovat - takové klasické diapozitivy z cest, které na večerních promítáních v rodném městě důchodci odměňovali aplausem. Od devadesátých let jsem měl pak umožněno, jako jeden z prvních pracovat v počítačových grafických programech - našel jsem úplně nový svět možností. Ale mně to vždy nestačilo a říkal jsem si co dál, fotografie byla logická volba - hned na první pokus jsem se dostal v roce 2001 na ITF a tam mi změnili obzory i pro fotografické vnímání světa - ale fotku jsem vždy bral jen jako koníček, nikdy se ji nechtěl živit. Jen mě baví dívat se na svět po svém a vytvářet výřezy reality.
Takže je logické, že můj záběr není jen o fotografii, nebo černobílém dokumentu. Na začátku nového století jsem ve škole naopak jako jeden z prvních preferoval barevnou fotografii a speciálně se ji věnoval – konkrétně barevným panoramatům. Barvě ve fotografii jsem zasvětil všechny své školní teoretické práce. Ale jako grafik mám velmi rád i černobílé, až grafické vyznění fotek. Neomezuju se - ani bych to tak nechtěl - beru to tak, že mám vizi a tu vyjádřím - a čím, to je úplně jedno, jestli je to barevné, černobílé, hýbající se, trojrozměrné, nebo jen mluvené, je prostě dílem okamžiku, nebo dlouhého hledání. Mám i rád jen tvary pro tvary, bez nutného sáhodlouhého vysvětlování v pozadí. Cokoli.
- Čím se aktuálně zabýváte nejvíc, k čemu se v nejbližší době chystáte, bude v blízké době možné se s vaší tvorbou někde osobně setkat? Působíte-studujete stále ještě na ITF?
Aktuálně se zabývám nejvíce grafikou a "konceptem", ale i moderními digitálními technologiemi v propojení s manuální, analogovou zručností. A samozřejmě mám čas i na klasické “výlety” s fotoaparátem, stále mě moc baví dívat se kolem sebe. A zaznamenávat. Také ještě studuji na ITF - nyní doktorský program, kde se zabývám problémem přerodu analogové a digitální doby a věcmi s tím spojenými jako je (někdy dobrovolná) ztráta soukromí a inflace vizuáních informací.
Z mnoha svých vizí a prací pak samozřejmě vytvářím soubory, pořádám různé akce, či vystavuji – na nadcházející rok plánuji jednu větší výstavu a řadu menších akcí, ale zatím sám nevím víc - budete muset sledovat můj web
•
____________________________________________________________________________________
Pohádku Blízkého východu?
Tady je. Znám ji celkem dobře. Byl jsem tam několikrát.
Naposledy v Sýrii před 5 lety. V Homsu, Alepu, Tadmuru, Damašku, všude a všude to bylo fain. Jako vždy mezi arabama když je nikdo moc nesere. Nebo když jsou trochu otevřený a můžou vám něco ukázat, někdo za bakšiš "poradit", někam vás odvézt, doporučit spaní u strejdy, vzít k sobě na oběd, ukázat rodinu. To umějí, nebo aspoň tenkrát uměli. Nic za nic nechtít, anebo naopak chtít všechno co máte v kapse za nic. Za úsměv a podání ruky. Měl jsem to rád. I je za to že znají Československo. Zbrojovku. Traktory. Za to že věděli na rozdíl od američanů, kdo to jsou češi. Ani ne za rok vypukla občanská válka. A pak to začalo bejt ještě horší s IS. A teď se snažej dostat sem, někam k nám. Nebo spíš za nás. Škoda, u sebe se měli celkem dobře. Někteří. Ale tak to je všude. Jsem zvědav co bude dál a kdy se tam opět podívám. Asi už nikdy. Nebo už nikdy to nebude takové.
My válku přímo nezažili, nejblíž byla na balkáně v devadesátých letech - o to však zákeřnější, civilnější. Je s podivem jak se kolos nenávisti popichováním hrstky mocných prolne do života země a především jejího lidu. Teď není tady. Je tam. A oni jdou sem. Všichni, i ti "špatní".
Text (léto 2014) + Černobílé a Barevné panoramatické fotografie (léto 2010)
